Přiznání
6. listopad 2013 | 11.46 | rubrika: první rubrika
PŘIZNÁNÍ
Nepočítám už,
kolikáté dno
kolikáté lahve
jsem už dnes viděla..
Nepiju ze zoufalství!
Chlastám přímo z nutnosti
pořádně zmáčet a nejlépe rovnou utopit
všechen ten halekající šum v mojí hlavě..
Piju taky, abych nemusela mluvit,
nechci už nikomu vysvětlovat vůbec nic,
nestojím o lidský zájem, vyvolaný dojmem
že se poddávám..
Nestojím o dotazy v kostýmu Pochopení,
vyřčené pro pocit, jaké to je, býti přítelem,
všemi těmi supy, větřícími brzkou oběť,
čerstvou mršinu..
Piju abych ani nebyla schopna mluvit,
z posledních sil ovládám to nutkání,
poslat všechny, tam kam patří,
a tím místem není prdel, je to ale jenom kousek vejš..
Piju, naučila jsem se chlastem ředit myšlenky,
zcela nestravitelné ve své plné síle
a přitom dennodenně si zakazovat,
to ze sebe vyzvracet, pustit všecko ven..
Piju, páč se sama trošku topím,
po krk v jatkách vlastní bolesti,
co mě lákají bez ústání,
na to, jak snadné je všecko vzdát...
Piju defakto jen z pudu sebezáchovy, z touhy ještě někdy chvilku žít, ač jsem naučená prohrávat..
Růže z papíru
6. listopad 2013 | 11.43 | rubrika: první rubrika
RŮŽE Z PAPÍRU
Rudá byla, krepová, s páskem staniolu
Uvitá prsty ulepenými od cukrové vaty, celá
Žádostivá stát se svědkem pozdního záblesku
Erotiky ve stínech autodromu..
Zázrak loňského léta ...
Potulní kolotočáři odvezli jej,
Aniž by kdokoli se ptal..
Potají kochám se žárem toho letního hříchu,
Ikdyž rok od roku hřeje míň a míň..A ta
Růže, královna komediantů ze střelnic,
Už taky bledne, se vzpomínkami, léto od léta, víc a víc..
Parno
6. listopad 2013 | 11.40 | rubrika: první rubrika
PARNO
potřebuji neprodleně
najít sobě malou skrýš
než rozpálená modrá báň
rozmačká mne do ulic..
chodníky málem pobublávají pod lidmi,
snícími by pěší stezky vedly třebas kanálem,
kde dopravu řídí tučné krysy
a daleko je rozpálená, asfaltová zem..
žádné komentáře | přidat komentář
Dospěla jsem...
6. listopad 2013 | 11.38 | rubrika: první rubrika
DOSPĚLÁ
Dospěla jsem..z ničehonic..
místo do nebe, učím se hledět si pod nohy,
je dobré vědět do jakého lejna zrovna šlapou,
stejně jako vidět klacky a ty,
co v cestu mi je hází
a vůbec nejlepší je,
si ty tváře velmi dobře pamatovat..
Dospěla jsem a cítím se podezřele staře,
a vrásky už nemám jenom od smíchu..
Je mi hrozně nenalezeně,
zaskočena sama sebou a potřebou
konečně někam patřit,
a přitom dost dobře netušit kam..
Dospěla jsem a to proti své vůli.
poněkud rychle, snad během jedné jediné noci,
co přehnala se nad sluncem a hvězdami
a zanechala po sobě jen strach,
tak němý a táhlý, jak kouř spáleniště..
Dospěla jsem a je mi z toho těžko,
vidím najednou zcela jasně,
jak všechny mé cesty vedly jen k rozplývání
všech nadějí i nevyslovených snů,
zatímco na bedrech mě tíží
všechna ta očekávání,
která jsem nestihla naplnit
nabobtnalá do gigantických rozměrů..
Dospěla jsem a po tom tvrdém probuzení
se bojím snad zcela všeho kromě umírání,
jež jako jediné, až se jednou dostaví,
nic už pro mne nezhorší,
jenom z čela jemně sejme
všudypřítomnou samotíž,
co nikomu není k radosti či pousmání,
nýbrž jen a pouze na obtíž..
žádné komentáře | přidat komentář
Buď mé světlo
17. září 2013 | 15.22 | rubrika: první rubrika
Buď mi vším, alespoň pro tuto chvíli, kterou budeš - li chtít
Utopím pak navždy a přísahám že na ni zapomenu..
Dávno je již tomu co troufla jsem si něco
Málo od života chtít a pak platit tu nekřesťanskou cenu,se srdcem v
EXekuci a rozumem v koncích..
Stůj..Anebo radši běž, utíkej a neposlouchej, jak
Volám tě zpátky z hlubin
Ebenové, chladné tmy..vidím tě na konci asi jako
LIdé před smrtí vidí ono světlo, Boží
Oko na konci tunelu..
Černá hodina
17. září 2013 | 15.18 | rubrika: první rubrika
Čerstvě jsem si dala, zcela
Exkluzivně vyložit karty cikánkou, ne nepodobnou
Ropuše, v náhlém popudu
Nahlédnout do karet zmetka, se jménem osudu
A třebas moci rožnout svíci, než udeří osudová, černočerná
Hodina, hodina co až
Odbije mi, v prach vše
Dobré obrátí, hodina co kdysi zmařila i
Ikarův smělý, hrdý let, vím že přijde
Náhle a bez pozvání
A rozboří mi celý svět..
Requiem srdeční
17. září 2013 | 15.15 | rubrika: první rubrika
za chvíli hvězdy zblednou
nikým neviděny kdesi za mračny
ačkoli hledala jsem je až do svítání,
stejně jako spánek,
který opět nepřišel..
chtěla jsem se na chvíli
zahledět nebi do očí
propadnout pocitu nekonečnosti
a uvěřit, že když vesmír nemá konce
existuje naděje na jiné věci, co taktéž nekončí..
chtěla jsem taky za těmi hvězdami
najít alespoň nepatrnou stopu po někom
kdo dobře zná mě a kdo odpustí
že ztrácím schopnost jednat správně,
záblesk po někom, kdo mne zkonejší
tolik jsme toho chtěla a zatím jen deštné mraky
zatáhly noční vyhlídku z mrholení závěsem
rozpršelo se v rytmu mého proklatého srdečního svalu
jenž ničím nedá zastavit se,
v rytmu srdce tlukoucího svižným tempem,
v rytmu srdce v plném cvalu..