Darvega | Ze dna nejspodnějšího šuplíku

PŘIZNÁNÍ

Nepočítám už,

kolikáté dno

kolikáté lahve

jsem už dnes viděla..

Nepiju ze zoufalství!

Chlastám přímo z nutnosti

pořádně zmáčet a nejlépe rovnou utopit

všechen ten halekající šum v mojí hlavě..

Piju taky, abych nemusela mluvit,

nechci už nikomu vysvětlovat vůbec nic,

nestojím o lidský zájem, vyvolaný dojmem

že se poddávám..

Nestojím o dotazy v kostýmu Pochopení,

vyřčené pro pocit, jaké to je, býti přítelem,

všemi těmi supy, větřícími brzkou oběť,

čerstvou mršinu..

Piju abych ani nebyla schopna mluvit,

z posledních sil ovládám to nutkání,

poslat všechny, tam kam patří,

a tím místem není prdel, je to ale jenom kousek vejš..

Piju, naučila jsem se chlastem ředit myšlenky,

zcela nestravitelné ve své plné síle

a přitom dennodenně si zakazovat,

to ze sebe vyzvracet, pustit všecko ven..

Piju, páč se sama trošku topím,

po krk v jatkách vlastní bolesti,

co mě lákají bez ústání,

na to, jak snadné je všecko vzdát...

Piju defakto jen z pudu sebezáchovy, z touhy ještě někdy chvilku žít, ač jsem naučená prohrávat..

DOSPĚLÁ

Dospěla jsem..z ničehonic..

místo do nebe, učím se hledět si pod nohy,

je dobré vědět do jakého lejna zrovna šlapou,

stejně jako vidět klacky a ty,

co v cestu mi je hází

a vůbec nejlepší je,

si ty tváře velmi dobře pamatovat..

Dospěla jsem a cítím se podezřele staře,

a vrásky už nemám jenom od smíchu..

Je mi hrozně nenalezeně,

zaskočena sama sebou a potřebou

konečně někam patřit,

a přitom dost dobře netušit kam..

Dospěla jsem a to proti své vůli.

poněkud rychle, snad během jedné jediné noci,

co přehnala se nad sluncem a hvězdami

a zanechala po sobě jen strach,

tak němý a táhlý, jak kouř spáleniště..

Dospěla jsem a je mi z toho těžko,

vidím najednou zcela jasně,

jak všechny mé cesty vedly jen k rozplývání

všech nadějí i nevyslovených snů,

zatímco na bedrech mě tíží

všechna ta očekávání,

která jsem nestihla naplnit

nabobtnalá do gigantických rozměrů..

Dospěla jsem a po tom tvrdém probuzení

se bojím snad zcela všeho kromě umírání,

jež jako jediné, až se jednou dostaví,

nic už pro mne nezhorší,

jenom z čela jemně sejme

všudypřítomnou samotíž,

co nikomu není k radosti či pousmání,

nýbrž jen a pouze na obtíž..

za chvíli hvězdy zblednou

nikým neviděny kdesi za mračny

ačkoli hledala jsem je až do svítání,

stejně jako spánek,

který opět nepřišel..

chtěla jsem se na chvíli

zahledět nebi do očí

propadnout pocitu nekonečnosti

a uvěřit, že když vesmír nemá konce

existuje naděje na jiné věci, co taktéž nekončí..

chtěla jsem taky za těmi hvězdami

najít alespoň nepatrnou stopu po někom

kdo dobře zná mě a kdo odpustí

že ztrácím schopnost jednat správně,

záblesk po někom, kdo mne zkonejší

tolik jsme toho chtěla a zatím jen deštné mraky

zatáhly noční vyhlídku z mrholení závěsem

rozpršelo se v rytmu mého proklatého srdečního svalu

jenž ničím nedá zastavit se,

v rytmu srdce tlukoucího svižným tempem,

v rytmu srdce v plném cvalu..

vypnout mobilní verzi

Copyright ©darvega, Práva vyhrazena.